ZAJÍMAVOSTI » Bdí nad námi duchovní svět?

BDÍ NAD NÁMI DUCHOVNÍ SVĚT?

Představuji vám další zajímavou knihu známé autorky duchovní literatury Theresy Cheungové Jak najít nebe. Tato kniha má podtitul Pravdivé příběhy o nebeských setkáních a posmrtném životě. Kromě krásných příběhů, které autorce posílají čtenáři z celého světa, obsahuje knížka i stručný a velmi poučný přehled a srovnání nejvýznamějších světových náboženství. Jako ukázku jsem vybrala příběh ženy, která - když jí těžce onemocněl manžel- zahlédla v noci na svém lůžku duchovní bytost a načerpala z tohoto setkání velký klid a útěchu. Tento příběh má navíc šťastný konec, protože u manžela došlo k uzdravení. V závěru ukázky nás pak Theresa Cheungová seznamuje se zajímavým případem, kdy se vnukovi náhodou podařilo vyfotit "ducha" u postele jeho umírajícího dědečka, a nabádá nás, abychom si fotku sami vyhledali na Googlu. Pokud vás tyto případy zajímají, doporučuji, abyste si stránky s fotkou našli a sami posoudili, jak na vás fotka zapůsobí. Zahraniční odbornící se v tomto případě shodli spíše na tom, že jde o jednu z mála fotek, která věrohodná opravdu je.

Ukázka z knihy Jak najít nebe (Theresa Cheungová, Euromedia Group, Praha 2017, str. 131 - 133):

"Leanne ducha skutečně viděla. Uvádím její pozoruhodný příběh.

Zůstane se mnou navždycky

Poslední můj zážitek byl zatím asi nejméně uvěřitelný a zůstane se mnou navždycky.

Počátkem roku 2011 mému manželovi diagnostikovali čtvrté stádium non-Hodgkinova lymfomu. Zhroutil se mi svět. Měli jsme čtyřletá dvojčata, chlapce, a po finanční stránce se náš život právě začínal vracet k normálu. Tohle se přece nemůže stát zrovna nám!

Asi tři týdny po stanovení diagnózy můj manžel podstupoval masivní chemoterapii a cítil se tak bídně, že začal spát v přízemí na pohovce, poněvadž valnou většinu noci nedokázal oka zamhouřit. Noci pro mě byly nejhorší, protože jsem ležela sama v posteli a představovala si budoucnost, dokud jsem s pláčem neusnula. Přitom jsem prosila nebe o pomoc a radu.

Poté, co jsem jednou v noci se vzlykáním usnula, jsem se náhle probudila a zjistila, že na manželově straně lůžka sedí jakási postava a naklání se ke mně, přičemž se opírá o nataženou paži, jako by bděla nad mým spánkem. V šoku jsem se napřímila a honem jsem se od toho dotyčného (cítila jsem mužskou přítomnost) odtáhla. V tu chvíli se pomaloučku postavil a jemně se ode mne odsunul, jako by mě uklidňoval, že mi nechce ublížit. Všimla jsem si, že je velmi vysoký, dost přes dva metry, a na sobě má hnědé roucho, v pase stažené žlutou šňůrou. Na hlavě měl kapuci, takže mu nebylo vidět do tváře, ale pak zvolna, jakoby v modlitbě sepjal ruce, a já jsem okamžitě pocítila, že všechno bude v pořádku. Navzdory původnímu strachu jsem si zase lehla a upadla do nejhlubšího a nejpokojnějšího spánku, jaký jsem kdy zažila.

Můj manžel má už skoro tři roky období remise a já každý den děkuji nebi, že vyslechlo mé modlitby a pomohlo nám překonat nejtemnější období našeho života. Je báječné se dočítat, že tyto věci zažívají i jiní. Ačkoliv jsem totiž v srdci věděla, že si se mnou nepohrává fantazie, stejně nastaly chvíle, když jsem zapochybovala - ale dnes už nepochybuji!

Když jsem pracovala na této kapitole, úžasnou shodou okolností mi na obrazovce zablikal novinový článek s titulkem Anděl strážný, duch vyfotografovaný u lůžka umírajícího dědečka. Rozklikla jsem si ho a přečetla si o šestasedmdesátiletém Bobu Largeovi, který měl rakovinu močového měchýře v posledním stadiu, a navíc mu selhaly ledviny. V nemocnici mu dávali jen pár dní života; přivolali k němu kněze, aby mu udělil poslední pomazání. Vnuk umírajícího Chris Leadbetter si mobilním telefonem dědečka vyfotil v domnění, že je to poslední snímek vůbec. Na obrázku bylo zřetelně vidět ženu v závoji, jak na Boba dohlíží - byl to jeho anděl strážný. A třebaže je to k nevíře, Bobovo zdraví se krátce nato začalo lepšit, takže dnes je starý pán z nemocnice doma. Když tato jména zadáte go Googlu, uvidíte tu fotku na vlastní oči: budí posvátnou úctu."