ZAJÍMAVOSTI » Je láska silnější než smrt?

JE LÁSKA SILNĚJŠÍ NEŽ SMRT?

Dáme-li se jakoukoliv cestou duchovního rozvoje, dřív či později v nás rozšiřující se poznání znovu vynese na povrch znalost toho, že na čem v lidském životě nejvíc záleží, jsou mezilidské vztahy, tedy vztahy s našimi nejbližšími rodinnými příslušníky, ale i přátely, kolegy, sousedy a v podstatě se všemi lidmi, se kterými se byť jen jednou setkáme. Samozřejmě nemůžeme opominout ani důležitost našeho vztahu k ostatním živým bytostem, zvířatům a rostlinám, a k celé planetě Zemi. I lidé, kteří pevně věří v existenci duše a v to, že život smrtí nekončí, nýbrž se jen promění v jinou formu bytí, se však často trápí otázkou, zda lásku, kterou sdílíme s určitými lidmi a zvířaty na Zemi, budeme sdílet i v nadzemí. Budou naše láskyplné vztahy pokračovat i tam nebo se staneme duchem, kterému už na uplynulém životě a bytostech, s nimiž ho během tohoto života spojovala láska, už nebude záležet?

Mnohé zážitky blízké smrti a zážitky mimo tělo, které nám snad nejlépe dávají nahlédnout do posmrtného života, jsou nám ujištěním o tom, že první, kdo nás po smrti v nadzemí vítají, jsou naši milovaní příbuzní a přátelé, kteří už zemřeli, nebo naši předci, které jsme za svého života ani nepoznali, protože zemřeli mnoho let před naším narozením. Zdá se, že jsme součástí rozsáhlé duchovní rodiny, s jejímiž členy se inkarnujeme stále znova a znova a naše duše se přitom vyvíjí přibližně stejným tempem. Existují i zkušenosti nahlédnutí do posmrtného života, při nichž se ti, kterým se udály, setkali i se zvířaty, která za života milovali. Kromě milovaných lidí a zvířat nás v nadzemí obvykle vítají i další vysoce vyvinuté duchovní bytosti - naši andělé strážní či průvodci nebo dokonalé bytosti jako Ježíš. Poselstvím všech těchto zážitků blízké smrti či zážitků mimo tělo je přitom to, že jediné, na čem v pozemském životě záleží, je láska, kterou jsme schopni projevit ostatním.

Láska, kterou zde na Zemi cítíme k našim bližním tedy rozhodně nezaniká smrtí. Vztahy, které zde navážeme, pokračují po smrti dál a víc a víc se prohlubují v dlouhém vývoji, jímž musí všechny duše projít, než dosáhnou takové dokonalosti, aby všechny pospolu mohly přebývat v přítomnosti Boha - ve sféře, kterou běžně nazýváme "ráj".

Následují dva úryvky z knihy Posmrtný život existuje (Jeffrey Long a Paul Perry, Knižní klub, 2014, str. 29 - 31), v nichž je hezky vidět, kým byli ti, kteří tuto zkušenost prožili, přivítáni v nadzemské sféře:

"Prolétla jsem tunelem a ocitla se v říši měkkého, zářivého světla a lásky. Láska byla všude. Obklopila mě a zdálo se, že se vsakuje do samotné mé bytosti. V jednu chvíli jsem viděla události svého života. Odehrávaly se v jakémsi obrovském panoramatu kolem mě. Je to celé opravdu nepopsatelné. Lidé, které jsem znávala a kteří zemřeli, tam byli se mnou, ve světle - mimo jiné tam byla kamarádka, která zemřela na vysoké škole, dědeček a prateta. Byli šťastní, úplně zářili. Nechtěla jsem se vrátit, ale muž ve světle mi řekl, že musím. Bylo mi řečeno, že jsem ještě nedokončila to, co musím v životě udělat. S náhlým trhnutím jsem se vrátila do těla."

"... potom se přede mnou otevřel tunel. Něco mě do něj vtahovalo. Prošla jsem jím a uvědomila si na jeho konci jasné zářivé světlo. Cítila jsem klid. Poté co jsem tunelem prošla, ocitla jsem se v oblasti krásného, mystického světla. Přede mnou bylo několik mých milovaných příbuzných, kteří již zemřeli. Bylo to radostné setkání a my jsme se objali. Zjistila jsem, že jsem v přítomnosti bytosti překypující láskou a soucitem. "Chceš se vrátit?" zazněla otázka. Odpověděla jsem: "Nevím." Přesně tak nerozhodná jsem tenkrát byla ve všem. Po následné diskusi jsem pochopila, že rozhodnutí, zda se vrátit do fyzického těla, záleží na mně. Bylo to strašně těžké. Nacházela jsem se ve světě obrovské lásky. Věděla jsem, že tady jsem opravdu doma.Nakonec jsem se vrátila do těla."