ZAJÍMAVOSTI » Svědectví ze života po smrti

SVĚDECTVÍ ZE ŽIVOTA PO SMRTI

 

Ráda bych vám představila velmi zajímavou knihu, která nabízí podrobné vylíčení posmrtného života.  Kniha je svědectvím Osvalda Burtona o jeho putování po duchovní sféře, poté co ve svých 25 letech zemřel a procitl na onom světě v domě podobném tomu, kde se naposledy zdržoval za svého pozemského života. Tento svůj příběh nadiktoval duch Osvalda Burtona mediální prostřednici, aby tak dosud žijící lidé mohli být poučení o tom, jak naše cítění, smýšlení a chování v tomto životě ovlivňuje to, co s námi bude po smrti.

Ukázka z knihy Svědectví ze života po smrti, Úloha křesťanství a poslání křesťanů, Zprávy od duchovních vůdců (vydavatelství Patmos v Karviné, 1998, str. 171 - 174):

"Když se lidská duše zrozuje do světa pozemského, přináší  si s sebou nejen svoje vlastnosti, nýbrž také dobro i zlo, které vytvořila nebo si přisvojila na své předchozí pouti. Jak se to stane, že hotová lidská duše může vejít do dětského těla v lůně matky, není nám zatím přesně známo, ale je to veliký akt milosti lásky Boží. Neboť tím je dávána každému člověku opětovná možnost, aby napravil své chyby a omyly z předchozího bytí.

Žel jsou mnozí, kdož nevyužijí této příležitosti, nemají touhu poznat skutečnou Pravdu a ve všem jednat podle ní pro všeobecné dobro. Naopak to, co nazývají pravdou a dobrem, jest jen nepravdou a zlem. Takoví lidé obracejí své zraky pouze ke hmotnému. Ve svém srdci praví sami sobě, že je správné a dobré, aby milovali sebe víc než druhé, aby si žádali toho, co mají druzí, starali se sami o sebe a zájem o druhé aby měli jen tehdy, mohou-li z nich míti vlastní prospěch. Zvláště pak si praví, že mohou bezohledně páchat všechny hříchy, jen když přispějí ku svému zisku a potěšení. A najde-li se pak někdo, kdo kárá a napomíná takové otroky hmoty i vlastních slabostí a ukazuje jim cestu k dobru, k poznání vůle Boží, tu ho nenávidí, rozpálí se pomstou proti němu a nezřídka myslí na jeho zničení. - Takový je stav člověka, který se odklonil od svého Stvořitele, člověka, který se stal otrokem vlastního rozumu a nízkých vášní.

Bůh obdařil lidské duchy ve hmotných tělech rozumem, ale nepřál si, aby se tomuto nástroji zcela podřídili. V tomto směru musí v přírodním světě nastat veliká změna. Jest vůlí Boží, aby lidé nyní poznali, že rozum má a musí plnit vůli ducha a nikoliv svou vlastní. V této skutečnosti spočívá celá tragedie lidského rodu. Není-li činnost rozumu řízena vlastním člověkem, tedy živým lidským duchem, stává se přímým nástrojem pekelných mocností.

Žel, mnozí lidé se nechtějí přetvořit. Nechtějí slyšet, když Pán klepe na dveře jejich srdce a mysli, znají jen sebelásku a utvrzují se tak ve svých zlých chtíčích, nazývajíce je dobrými. Tím deformují ještě více svou zvrácenou povahu a zabředávají vnitřně stále hloub a hlouběji do lásky ke všemu nečistému a neušlechtilému, byť i zevně se jevili třeba co nejvíce mravnými a občansky počestnými.

Když takoví lidé vstoupí na onen svět, mají tytéž zlé žádostivosti a zůstává v nich totéž vnitřní založení, které si ve světe přírodním přisvojili; neboť co člověk miluje, v tom bude i žít. Tyto zlé chtíče je později zcela ovládnou a tak charakterizují celou výstavbu jejich mysli až do té míry, že již jen při pohledu na ně lze bezpečně poznat jejich pekelné sklony.

Jsou ovšem i takoví, kdož dlouhým návykem za pozemského života stali se takřka mistry přetvářky. Velmi dovedně své nitro skrývají a svým zevnějškem se vydávají za anděly světla. Tímto způsobem proniknou někdy dokonce i do nižších nebeských společností. Avšak tam se nemohou zdržovat dlouho, neboť jsou brzy poznáni. Nastává u nich záhy stav vnitřní stísněnosti, začnou pociťovat trýzeň ze svého okolí a trpí muka, když na ně působí nebeské ovzduší, jež je opakem jejich vnitřního založení.

V nebeské společnosti chce každý jen dobro pro druhého a činí tak z čisté, nesobecké lásky k bližnímu. Temný - zlo chtějící člověk je tudíž mezi světlými - dobro chtějícími lidmi jako vlk mezi beránky. Nemá roucha svatebního. V jeho nitru nejsou dobro a pravda, kterými by se jako šatem mohl přiodít, kdyby byl využil příležitostí, které mu byly popřány na zemi nejrůznějším, často podivuhodným řízením božské Prozřetelnosti a které nejen zameškal, ale dokonce je odvrhoval.

Tak se nevyhnutelně musel dostavit přímý následek takového počínání: uvržení do zevnější temnoty - do temných pekelných oblastí, kde jsou jemu podobní. Z toho vyplývá, že každý člověk sám sebe do temna uvrhuje, jedná-li proti vůli svého Stvořitele.

Náš Otec nebeský ve svém milosrdenství se pečlivě postaral o to, aby každý člověk mohl za pozemského života vyplenit a přemoci všechno zlo, které si do duše za předchozího putování přivlastnil. Záleží jen na něm, aby se chopil pomocné ruky Pána. Při opravdovém chtění k dobrému a ušlechtilému dá Bůh člověku svou sílu, aby se mohl v duchu znovuzrodit, získat novou vůli a nový rozum. Avšak toto se nemůže samozřejmě stát v okamžiku. Je to postupný proces, který se neobejde bez bojů trvajících často po celý pozemský život a ještě v prvním a druhém stavu člověka ve světě záhrobním. Základ k tomu a začátek toho díla musí však být učiněn ještě za života pozemského. Především se člověk musí naučit z Božího zjevení základním poznatkům: Má vědět, co je nepravda a zlo, co je Pravda a dobro. K tomu nutně potřebuje pomoc svého Boha - Stvořitele a Zákonodárce - bez ní to nedokáže.

Božská Prozřetelnost připravuje člověku ustavičně potřebná prožívání, která tvoří stupně k duchovnímu znovuzrozování. Nejdříve se člověk naučí prokazovat dobro pozemsky nejpotřebnějším, nechť jsou jakéhokoliv vnitřního založení. Takto vštěpuje Pán člověku začátky nové - znovuzrozené vůle. To je stav dětství vzhledem k novému životu.

Stav mládí a zralého věku v tomto novém životě naučí člověka nepohlížet na bližního jen podle jeho zevnějšku, nýbrž všímat si u bližního jeho niterné - duševní hodnoty: nejprve ve věcech občanských, pak mravních a posléze duchovních.

Když rozum a vůle člověka jsou znovuzrozeny až k tomuto stupni, začne člověk na první místo klást dobro, takže miluje samotné dobro. Lidi miluje v té míře, v jaké mají v sobě dobro. Pak teprve začne správně chápat, co to vlastně znamená milovat Pána a bližního a jak je možné, aby v této lásce nacházel svoji blaženost.

Posléze prožitím dochází k přesvědčení, že skutečná láska k Bohu se projevuje pouze bezvýhradným a nekolísavým dodržováním jeho vůle, kterou vložil do zákonů stvoření. Jestliže člověk dosáhne skutečného vědění, ví zcela přesně, že lásce nesmí scházel spravedlnost a že jeho láska má platit Světlu a těm, kdo ke Světlu a k Pravdě usilují. I s tímto poznáním je však vždy připraven pomáhat lidem, kteří bojují sami se sebou a opouštějí cesty nesprávné.

Vpřed lze postupovat pouze po cestě duchovního znovuzrozování, při němž je nutno učit se Pravdě, činit dobro a vystříhat se zla. Pro každého je rovněž velmi důležité, aby stále v úctě vzhlížel ke svému Tvůrci, děkoval mu za všechny milosti a prosil ho o osvícení před každým vážným rozhodnutím.

Činí-li to člověk vytrvale s veškerou opravdovostí, pak po odložení svého přírodního těla a vstupu do světa záhrobního jest novým stvořením, co se týká celkového stavu duše. Jest duchovně přioděn - je oblečen ve své "roucho svatební". Přichází připraven k "věčné slavnosti svatební", kterou mu Pán uchystává, poněvadž dobro a pravda v něm jsou spojeny ve věčném manželství."