ZAJÍMAVOSTI » Utrpení v okamžiku smrti?

BUDEME TRPĚT V OKAMŽIKU SMRTI ČI NE?

Ghost, Girl, Road, Night, Halloween

Ať už lidé věří v posmrtný život či ne, většina se jich shoduje na tom, že více než samotné smrti se bojí dlouhého a těžkého umírání a především fyzické bolesti, která podle našich představ chvíle umírání doprovází. Bohužel není sporu o tom, že člověk může před smrtí zažít dlouhotrvající  a velké utrpení. Jak je to však v samotném okamžiku smrti? Násobí se bolest do takové míry, že ji už duše není schopna vydržet a odchází? Mnoho lidí, kteří byli přítomni smrti svého blízkého, pozoruje těsně před ní naopak to, že umírající pocítí nečekanou úlevu od fyzických bolestí, dojde ke zlepšení jeho psychického stavu a vrátí se mu dobrá nálada a radost. A co se s člověkem děje, umírá-li při nějaké tragické nehodě? Pokud někoho z vašich blízkých toto potkalo a vy trpíte při představě, kolik bolesti museli v okamžiku své smrti zažít, může vám být útěchou např. svědectví Mikea Swainea, který jako dvaadvacetiletý zemřel společně s dcerou svých přátel při automobilové nehodě a o pár měsíců později popsal svému otci skrze médium, co přesně prožíval, když umíral. Následující úryvek pochází z knihy Dar z nebes (autor: Jasper Swain, Knihkupectví CZ, Brno 2015, str. 23 a 24):

"Je hrozné horko a já řídím auto po velmi rušné silnici. Vedle mě sedí mladá dívenka. Jmenuje se Heather. Povídá mi o mamince a tatínkovi, kteří jedou v autě před námi. Jejich auto vidím, jede asi padesát metrů před námi. Je šedé, vypadá jako Rambler. Je poledne a kolem nás se v obou směrech pohybuje spousta aut s výletníky.

Teď vidím, jak se k nám přibližuje černé auto. Vidím také to druhé auto za ním - vidím ho jasně, protože to druhé auto jede uprostřed silnice a snaží se předjet to černé. ...

Slunce se oslnivě odráží od čelního skla černého auta. Svítí mi přímo do očí. Nevidím nic než jasnou stříbrnou záři. Oslepuje mne.

Náhle se záře mění ze stříbrné na zlatou. Něco mě vyzvedává do vzduchu, ven skrze střechu auta. Chytám malou Heather za ruku. I ji něco zvedá z auta.

Zvedlo nás to asi deset metrů nad mini. A v jediné strašlivé vteřině vidím, jak se mini a to velké auto čelně srážejí. Slyším zvuk, jako když se rvou ocelové struny bendža. Malé mini se odráží mimo silnici, přímo na štěrkovou krajnici. Nakonec se zastaví v oblacích prachu a naráží do obrovského mraveniště.

Velké auto rotuje vzduchem. Pak prudce naráží na silnici na své straně, asi metr a půl klouže dál a nakonec se s ohlušujícím nárazem zastaví. Bouře kovového prachu se nyní třpytí nad celou vozovkou. Kola toho auta se dál otáčejí naprázdno. ...

Heather a já se stále držíme za ruce. Sestupujeme na zem vedle mini. Vidíme v něm ležet dvě rozdrcená těla.

Je nám tak trochu líto, že se jim to stalo. A oba zcela jasně chápeme, že nyní jsme, pokud jde o smrtelníky, mrtví.

Také si oba uvědomujeme, že se kolem nás shromažďuje množství lidí. jsou oblečeni v oděvech nádherných barev. Rozeznáváme známé tváře; tváře přátel, kteří opustili zemi před námi. Stále se držíme za ruce, nyní nás vede ten, který nás první vyzdvihl do vzduchu, spolu letíme k nebesům. "