ZAJÍMAVOSTI » Vnímají zemřelí naše pocity?

VNÍMAJÍ NAŠI ZEMŘELÍ BLIŽNÍ NAŠE POCITY?

Pair, Man, Woman, Cemetery, Einsiedeln

Jsou si naši milovaní, kteří zemřeli, vědomi našich pocitů? Těší je naše láskyplné vzpomínky na ně, trápí je náš hluboký stesk po nich? Touží po tom, aby ti, co zde zůstali, opět našli radost a plně prožívali život? Přečtěte si zajímavou ukázku z knihy Theresy Cheungové Rozhovory s nebem, popisující vizi matky, jež ztratila dceru při autohavárii:

"Jedné bezesné noci - téměř tři roky po Claiřině smrti - ... jsem zažila to nejkouzelnější setkání se svou dcerou. Bylo velice jasné a krásné.

S Claire jsem se setkala na duhovém mostě. Uchopila mě za ruku a pak mi ukázala "svůj" domov.

Byl tam bazén, do něhož přitékala spousta drobných vodopádů. Claire mi beze slov sdělila, že sem přitéká všechna láska, kterou k ní chováme. P rý se v ní koupe. Pak mi ukázala truhličku vykládanou klenoty, kde se uchovávají veškeré naše vzpomínky na ni. Řekla mi, že na jiném místě, které nevidím, jsou básně a pojednání o ní a také naše myšlenky a otázky.

Potom mě Claire odvedla na místo, jež vypadalo jako altánek. Na okapech tam visely jakési větrné zvonkohry nádherných barev a vydávaly líbezné zvuky. Vysvětlila mi, že když se smějeme, větrné zvonky se pohybují podle vzorce a barvy zvuku, který je jedinečný a přísluší pouze té osobě, která se směje. Byla tam fontána křišťálových pohárků, z nichž každý obsahoval barvy našeho žalu. Barvy žalu se v každém pohárku vzdouvaly a poklesávaly a občas přetekly podle toho, co tady cítí člověk, který Claire znal a kterému se po ní stýská. Některé pohárky zmizí, poté co se vyprázdní, ale v jiných bude bublat barva smutku stále - ty zmizí teprve tehdy, až dotyčná osoba ukončí svou pozemskou pouť.

V altánku stál divan. Na něm ležely polštářky různých barev, plné různých pocitů. Tyto polštářky náležejí těm, kdo Claire znají a milují. Když se nám něco zdá, ona může na tyto polštáře položit hlavu a pozná tak naše sny. Někdy do nich i vstupuje; "řekla" mi, že tohle se pořád ještě učí.

Dala mi na srozuměnou, že existují ještě další místa, kam chodí a kde dělá různé věci s ostatními, ale tohle místo patřilo speciálně jí.

Pak jsem se musela vrátit.

Po této pouti jsem skutečně měla pocit, jako bych strávila nějakou dobu se svou dcerou v jejím krásném domově. Tenkrát jsem si všechno zapsala, jak nejlépe jsem uměla, ale upřímně řečeno, neexistují slova, která by mohla vyjádřit tu krásu a pocit lásky a bezvýhradného přijetí toho, že všechno je, jak má být."

- z knihy Theresy Cheungové Rozhovory s nebem (Knižní klub, 2016, str. 190-191)