ZAJÍMAVOSTI » Zážitky blízké smrti

ZÁŽITKY BLÍZKÉ SMRTI

 

Zážitky blízké smrti jsou často právě tím momentem, kdy se z člověka nevěřícího v duchovní svět stane člověk hluboce věřící. Tyto zážitky jsou v populaci daleko běžnější, než by se zdálo na první pohled - mnoho lidí o nich totiž nemluví nebo o nich přestane mluvit po pár negativních zkušenostech, které zažijí ve svém okolí. Co mnozí neví, je, že tento zážitek vás nemusí potkat pouze tehdy, když se opravdu ocitnete v blízkosti smrti (ať už "umíráte" vy sami nebo jste přítomni umírání někoho z vašich blízkých, což je také situace, kdy můžete tento zážitek mít) - za oponu tohoto života můžete být vytrženi i během naprosto běžného dne. Tyto zážitky se však zkoumají ještě méně než ty, při kterých se člověk skutečně v blízkosti smrti ocitl, protože lidé, kteří je prožili, mohou poskytnout pouze svou zkušenost, nemáme však žádná data popisující jejich životní funkce v okamžiku, kdy se jim toto přihodilo.

Co je tedy pro zážitky blízké smrti typické? Pocit, že jste náhle bez těla. Schopnost vidět pod sebou své vlastní tělo a lidi, kteří se vás snaží zachránit. Světlo na konci tunelu. Setkání s vašimi milovanými, kteří již zemřeli. Hodnocení vašeho života. Prožitek dokonalého klidu, míru a nekonečné lásky. Toto je jen pár z mnoha společných znaků, které popisují ti, kdo mají tuto zkušenost. Je též nutné zmínit, že ne všechny zážitky blízké smrti jsou pozitivní, i když ty jasně převládají. Někteří lidé říkají, že navštívili místo, které by popsali jako peklo, zažili tam nekonečný strach a beznaděj a dokonce byli mučeni démony.

I když mnoho vědců je k pravdivosti těchto prožitků stále velmi skeptických, mnozí další je zkoumají a zastávají názor, že tyto zážitky nám poskytují nejzávažnější důkaz o životě po smrti, který můžeme mít. Především fakt, že člověk, který se podle všech přístrojů sledujících životní funkce jeví jako mrtvý a následně se probere k životu, je schopen přesně popsat, jací lékaři byli v tu dobu v  místnosti, co dělali a říkali a dokonce na co v tu chvíli mysleli, kde zatím byli jejich příbuzní a mnoho dalších informací, svědčí o tom, že vědomí člověka funguje i bez těla a navíc v tu chvíli není omezeno fyzikálními zákony, na které jsme v tomto světě zvyklí. A přestože debaty o pravdivosti zážitků blízkých smrti stále pokračují, lidé, kteří je prožili, se shodují na jedné věci - tento zážitek je v mnoha ohledech změnil navždy. Téměř všichni, kteří se ze "smrti" vrátili zpět, svědčí o tom, že pochopili, že jedinou hodnotou, o kterou bychom měli v tomto životě usilovat, je prožívat lásku v každém okamžiku a projevit lásku všem, se kterými přicházíme do kontaktu, ať už jde o členy naší rodiny nebo člověka, na kterého na chvíli náhodně narazíme.


Citát Neila Gaimana:

  • „Dnes mě čeká smrt: je jako uzdravení, jako procházka v zahradě po nemoci.
    Dnes mě čeká smrt: je jako vůně myrhy, jako posezení pod plachtou dobrého větru.
    Dnes mě čeká smrt: je jako běh potůčku, jako návrat otroka z galejí.
    Dnes mě čeká smrt: je jako domov, jejž člověk touží spatřit po rocích v zajetí.“

 

Popis zážitku blízké smrti:

"Tento zážitek se mi stal ve zcela obyčejný den, který se lišil od ostatních jen v tom, že místo dobré nálady, jakou mívám obvykle, jsem byla nešťastná a myslela na lidi, kteří před pár dny zemřeli. Sedla jsem si na pohovku vedle mého ležícího synka, že mu dám před odpoledním spaním vypít láhev mléka, a jak jsem mu ji strčila do pusinky, vyrazilo mě něco ven z těla a najednou jsem byla v úplně jiné sféře. Neměla jsem tělo a viděla jsem přímo před sebou obrovský sloup červeno-oranžovo-růžového světla, které mě k sobě neuvěřitelně rychle a silně táhlo, takže během okamžiku jsem byla přímo v něm, zaplavila mě neskutečná láska a dobro - jakoby to byly hmatatelné substance, které mnou procházely, a to byl naprosto úžasný pocit. Byla jsem tisíckrát živější a skutečnější než naše realita - ta jakoby byla jen krátký sen, ze kterého jsem se právě probudila. Najednou se mi do mysli hrnuly informace (jakmile jsem se později probrala zpátky do této reality, věděla jsem, že naprostou většinu z nich jsem zapomněla, ale to, co mi na té druhé straně přišlo nejvíc udivující, jsem si zapamatovala).

Velmi silně si pamatuju moment, kdy jsem si uvědomila, že nemám naprosto žádný strach, jakoby ze mě spadla tlustá slupka strachu, který nás v této naší realitě obklopuje, aniž si to třeba jasně uvědomujeme, a ten pocit byl tak osvobozující, že jsem si s údivem, že je něco takového možné, pomyslela "Já nemám žádný strach." Hned mi bylo odpovězeno, že přece nemám proč mít strach. Nato jsem si pomyslela "Ale já nemám strach ani z rakoviny." A opět jsem hned dostala odpověď, že nemám proč mít strach, že rakovina ani jiné nemoci nijak neohrožují naši podstatu. Rozuměla jsem tomu tak, že nic, co ve mně vyvolává strach na tomto světě, se ani v nejmenším nemůže nijak dotknout mého věčného já. Nevěděla jsem, jestli mi odpovídá Bůh, anděl strážný nebo třeba moje Vyšší Já, ale naprosto jsem tomu "hlasu", co se mi ozýval v mysli, věřila každé slovo, prostě jsem věděla, že říká pravdu, a udivovalo mě, že mi ihned odpovídá na všechny moje myšlenky. K tomu chci podotknout, že kromě toho dne, kdy se mi toto stalo, jsem prožívala šťastné období života na všech frontách a rozhodně mi nepřišlo, že se něčeho bojím, ale v té druhé sféře mi došlo, jak jsme tady sevřeni strachem z různých (třeba vzdálených) hrozeb, a je to pro nás tak normální, že si to ani neuvědomujeme.

Další, co mě přišlo velmi udivující, bylo to, že náhle nejsem ani žena ani muž. Hned poté, co jsem si to uvědomila, uviděla jsem před sebou řadu mých minulých životů, z nichž panoramaticky vyvstávaly ty, kde jsem prožila něco obzvlášť otřesného. (Poté, co jsem se z tohoto zážitku probrala, nedovedu si přesně vzpomenout ani na jeden můj minulý život, i když tam jsem je viděla jasně.) Naprosto jasně jsem věděla, že to, na čem nejvíc záleží, jsou naše vztahy a chování k ostatním lidem - k rodině i k těm, se kterými se jen letmo setkáme, a že záleží pouze na tomto a na množství lásky a soucitu, které jsme schopni rozdat.

Po celou dobu mého zážitku jsem byla ve stavu naprosté extáze - takovou úlevu, radost, lásku a bezpečí na této planetě nejde zažít. Přesto jsem si náhle uvědomila, že chci zpátky - jako bych cítila, že tam je to do jisté míry statické, zatímco tady je to daleko zajímavější a dochází tady k obrovskému vývoji a posunu. Pamatuji si, že v tom okamžiku jsem jasně věděla, proč se toužíme narodit a zažít lidskou zkušenost. Jakmile jsem si tohle uvědomila, nárazem jsem se vrátila zpátky do těla, a to přesně v okamžiku, kdy můj synáček dopil láhev. Chvíli jsem nemohla pochopit, co se stalo. Pak jsem si hned řekla "Tak takové je to po smrti. Chci tam hned zpátky. Vemte mě zpátky!!!" Nicméně jak jsem viděla své děti, tahle touha mě přešla a smířila jsem se s tím, že tu budu muset být, pokud je chci vychovat. Byla jsem chvíli dost zmatená a vůbec jsem nechápala, jak je možné, že mé děti (dcerka se dívala kousek ode mě celou dobu na pohádky) jsou v klidu a tváří se zcela normálně. Celý můj zážitek musel trvat okolo 15 minut, protože tak dlouho obvykle synkovi trvalo, než vypil celou láhev (bez tohoto vodítka bych vůbec nebyla schopná určit, jak dlouho jsem v té druhé sféře byla), a doteď nechápu, co mezitím bylo s mým fyzickým tělem. Když jsem se probrala, byla jsem si jistá, že mé tělo tam muselo zatím ležet zhroucené, protože já jsem přece byla úplně jinde, ale podle reakce mých dětí, muselo naopak vše vypadat normálně.

Ze začátku jsem myslela, že se v tom nádherném stavu vědomí budu schopná udržet, ale v průběhu několika dní mě vtáhla zpátky tato realita. Přesto mě tento zážitek trvale a velmi silně změnil - naprosto se změnil můj pohled na Boha, zcela mě opustila má dřívější touha po tom, abych měla více peněz a byla lépe materiálně zajištěná, protože jsem pochopila, že jediná důležitá věc je láska, kterou dovedeme projevit druhým, a že k té nevyslovitelné lásce, radosti a dokonalému pocitu bezpečí, co jsem tam cítila, se na tomto světě nedokážeme ani přiblížit, ať máme na kontě peněz, kolik chceme. Samozřejmě se už vůbec nebojím smrti a přichytila jsem se při tom, že pokud zažívám či vidím nějakou totální bezohlednost, krutost či velké trápení, moc se mi po tom druhém světě stýská, a dala bych nevím co, abych tam zase na chvilku mohla být.

Po celou dobu, co můj zážitek trval, jsem měla pocit, že jsem jen v jakémsi předpokoji a z nějakého mně neznámého důvodu nemůžu jít dál a nemůžu vidět, co je za jakousi stěnou, kterou jsem jasně vnímala, ale vůbec ji nedokážu popsat ani nijak vysvětlit, a která mě oddělovala od zbytku toho nádherného světa. Hlas, který mi odpovídal, nebyl vlastně žádný hlas - prostě vždy jsem pocítila údiv nad něčím, a ještě než jsem si v mysli stihla zcela zformulovat otázku, přišla na ni perfektní odpověď. Prostě se mnou někdo komunikoval pomocí telepatie a už v tom změněném stavu vědomí jsem si uvědomovala, že nevím, kdo to přesně je, a že to chci poznat, ale nemůžu se dostat dál, za tu oponu, kde by se mi vše vyjasnilo.

Dodám ještě jeden pro mě velice důležitý odstavec - po mém zážitku jsem pocítila velké nutkání zabývat se osobou a učením Ježíše Krista, vyhledávala a hltala jsem o Něm všechny informace, co jsem mohla najít, a jsem si jistá, že to byla reakce na něco, co jsem na druhé straně viděla, ale nebylo mi dáno si to pamatovat i poté, co jsem se vrátila zpět do těla. Do té doby jsem sice byla pevně přesvědčená o existenci nějakého univerzálního boha a o existenci duchovního světa, ale Ježíše jsem vnímala jen jako jednoho z nanebevzatých mistrů. To se naprosto změnilo, a i když nemám vůbec potřebu patřit a chodit do nějaké církve, vnímám to tak, že právě Ježíš nám ukázal cestu, které bychom se měli držet a snažit se stávat den za dnem lepším a lepším člověkem."